A kdo řekl, že nejsme masožravci?

Naše anatomie, fyziologie, biochemie a psychologie společně naznačují, že nejsme masožravci. Popisovat masožravce jako požírače mršin nebo čerstvého masa není úplně přesné. Zvířata, která přežijí po smrti jiných tvorů, mají obvykle velkou radost z toho, že jedí syrové maso a trhají ho přímo z kostry. Konzumují téměř všechny části jatečně upraveného těla, neomezují se na maso, jedí svalovou tkáň spolu s vnitřními orgány, s potěšením pijí teplou čerstvou krev a další tekutiny. S rozkoší se noří do vnitřností a jejich polostráveného obsahu.

Umístěte své dítě do místnosti s jehněčím a banánem. Podívejte se, s čím si bude hrát a co bude jíst.

Dokonce lámou, žvýkají a jedí malé kosti spolu s kostní dříní a chrupavkou (vazivovou tkání a kolagenem, který je tvoří).

Psi například potřebují mnohem více vápníku než lidé, protože zvířecí maso má extrémně vysoký kyselý faktor. Vápník (zásaditý minerál) z krve a kostí kompenzuje kyselost produktů vznikajících při trávení masa. Potřebují také mnohem více bílkovin než lidé [12]. Když si všimnete, jak psi nenasytně sežerou celou mršinu zvířete, pochopíte jednoduchý fakt: co je užitečné pro dravce, je pro ně nesmírně příjemné na chuť.

Většina z nás miluje zvířata jako malé bratry.

Nesbíhají se nám sliny při představě, že bychom zabili králíka holýma rukama a zuby, a představa, že bychom snědli čerstvě zabitého tvora, je nechutná. Nezažijeme slast z hlodání kostí a chrupavek nebo žvýkání vnitřních orgánů, kousků syrového tuku a masa, vlny a parazitů, které to vše nevyhnutelně doplňují. Ani si nedokážeme představit, jak usrkáváme horkou krev, jak nám stéká po obličeji, rukou a těle. Takové návyky jsou cizí našim vnitřním instinktům a predispozicím a vlastně i nevolnosti.

Pohled a vůně jatek a řeznictví připomínají smrt. Mnoho lidí je považuje za nevýslovně odporné. Jatka jsou většinou lidí tak zamračená, že jejich návštěva je zakázána. Ani personálu se zdejší podmínky nedají sžít. Jatka zažívají vyšší fluktuaci zaměstnanců než jakékoli jiné odvětví. Jíst maso je neslučitelné s našimi představami o laskavosti nebo soucitu. Jednoduše neexistuje žádný humánní způsob, jak zabít jinou živou bytost.

Zabíjíme zvířata na dálku a nepřímo, pohled na skutečné kostry a mrtvoly nám připadá nechutný. Naprostá většina dospělých souhlasí s tím, že by nejedli maso vůbec, kdyby k tomu museli porazit zvíře. Maskujeme zabité maso zvířat tím, že jíme jen malé odřezky svalů a některých orgánů. Tím vším je raději podrobíme intenzivní tepelné úpravě a vlastní chuť maskujeme všemožnými dochucovadly.

Člověk není v pokušení požírat kosti, chrupavky, vnitřní orgány, syrový tuk a maso a zbytky vlny s parazity.

Skutečný původ masa skrýváme změnou názvů masných výrobků na přijatelnější. Nejíme krávy, prasata ani ovce, ale jíme jehněčí, šunku, hovězí maso, steaky a telecí maso. Nikdy neříkáme, že pijeme krev nebo lymfu, ale sbíhají se nám sliny při pomyšlení na „šťavnatý“ steak. Pokračujeme ve zkreslování reality tím, že přiřazujeme zvířecí vlastnosti našim přirozeným potravinám. Začali jsme tedy mluvit o „slupce“ nebo „slupce“ ovoce, jíst jejich „maso“, škrábat „maso“ z kokosových ořechů a dokonce „řezat“ ovoce vyřezáváním dužiny z pecky[17]. Tyto zvířecí narážky snižují hrůzu z pojídání skutečného masa, ale ti z nás, kteří neztratili smysl pro realitu, si to stále uvědomujeme.

Tento text je informační list.