V louži stála vrána a v zobáku držela nález. Nedíval jsem se na odraz, abych najednou nezaskřehotal obdivem k sobě samému

Pohádka o Voronushce – černé hlavičce a žlutém kanárkovi

Vrána sedí na bříze a poplácá nosem o větvičku: tlesk-tlesk. Vyčistila si nos, rozhlédla se a uslyšela zaskřehotání:
– Carr. carr.
Kočička Vaska, která dřímala na plotě, strachy málem upadla a začala reptat:
– Máš to, černá hlava. Dá-li Bůh, takový krk. z čeho máš radost?
– Nech mě být. ​​Nemám čas, nevidíš? Ach, jak ještě jednou. Karr-karr-karr. A všechno je byznys a byznys.
„Jsem unavená, chudák,“ zasmála se Vaska.
– Drž hubu, gaučáku. Celý život tam ležíš, víš jen to, že se vyhříváš na sluníčku, ale já od rána neznám klid: seděl jsem na deseti střechách, lítal kolem půlky město, prozkoumal všechna zákoutí. A taky potřebuji letět do zvonice, navštívit trh, hrabat se v zahradách. Proč s tebou ztrácím čas – nemám čas. Ach, jak nikdy předtím!
Vrána naposledy plácla do větvičky nosem, vzchopila se a právě se chystala vzlétnout, když uslyšela hrozný výkřik. Hejno vrabců se řítilo a vpředu letěl nějaký malý žlutý ptáček.
– Bratři, držte ji. oh, držte ji! – zaječeli vrabci.
– Co se stalo? Kde? – křičela Vrána a hnala se za vrabci.
Vrána tucetkrát mávla křídly a dohnala hejno vrabců. Malý žlutý ptáček ztratil veškerou sílu a vřítil se do malé zahrádky, kde rostly keře šeříku, rybízu a třešně. Chtěla se schovat před vrabci, kteří ji pronásledovali. Pod keřem se schoval žlutý ptáček. a Vrána je přímo tam.
– Kdo jsi? – zaskřehotala. Vrabci kropili keř, jako by někdo hodil hrst hrachu.
Rozzlobili se na malého žlutého ptáčka a chtěli ho klovat.
– Proč ji urážíš? “ zeptal se Vrána.
„Proč je žlutá?“ zakřičeli všichni vrabci najednou.
Vrána se podívala na žlutého ptáka: skutečně byl celý žlutý, zavrtěla hlavou a řekla:
– Ach, vy darebáci. Koneckonců, tohle vůbec není pták. Existují takoví ptáci? Ale vypadni. Potřebuji mluvit s tím zázrakem. Jen předstírá, že je pták.
Vrabci pištěli, štěbetali, zlobili se ještě víc, ale nedalo se nic dělat – museli jsme ven. Rozhovory s Voronou jsou krátké: zátěž je dost a duch je pryč.
Když Vrána rozehnala vrabce, začala vyslýchat malého žlutého ptáčka, který těžce dýchal a díval se tak žalostně svýma černýma očima.
-Kdo budeš? “ zeptal se Vrána.
– Jsem Kanár.
– Hele, nelži, jinak bude zle. Nebýt mě, vrabci by tě klovali.
– Opravdu, jsem Kanárská.
-Odkud jsi přišel?
– A žil jsem v kleci. Narodil jsem se v kleci, vyrostl a žil.

Pořád jsem chtěl létat jako ostatní ptáci. Klec stála na okně a já se pořád díval na ostatní ptáčky. Byli tak šťastní, ale klec byla tak stísněná. No, dívka Alyonushka přinesla hrnek vody, otevřela dveře a já se vyvalil. Létala a letěla po místnosti a pak oknem a vyletěla ven.
-Co jsi dělal v kleci?
– Dobře zpívám.
– No tak, zpívej.
Kanárek zpíval. Vrána naklonila hlavu na stranu a byla překvapená.
-Tomu říkáš zpěv? Ha-ha. Vaši majitelé byli hloupí, když vás krmili za takový zpěv. Kdybych tak měl někoho nakrmit, opravdového ptáka, jako jsem já. Právě teď zakňučela a ta darebná Vaska málem spadla z plotu. Tohle je zpěv.
– Znám Vasku. Nejstrašnější bestie. Kolikrát se přiblížil k naší kleci? Oči jsou zelené, pálí, drápy pustí.
– No, někteří se bojí a někteří ne. Je to velký podvodník, to je pravda, ale není na tom nic děsivého. No, o tom si promluvíme později. Ale pořád nemůžu uvěřit, že jsi skutečný pták.
„Vážně, teto, jsem pták, jen pták.“ Všichni kanárci jsou ptáci.
– Dobře, dobře, uvidíme. Ale jak budeš žít?
„Nepotřebuji mnoho: pár zrnek, kousek cukru, sušenku a jsem sytý.“
– Hele, jaká dáma. No, bez cukru se obejdete, ale nějak seženete zrní. Vlastně tě mám rád. Chcete spolu žít? Mám skvělé hnízdo na bříze.
– Děkuji. Jen vrabci.
„Pokud se mnou budeš bydlet, nikdo si na tebe nedovolí položit prst.“ Nejen vrabci, ale i darebák Vaska dobře zná mou postavu. Nemám rád srandu.
Kanár se okamžitě osmělil a odletěl s Vránou. No hnízdečko je výborné, jen kdybych si dala krekr a kousek cukru.
Vrána a Kanár začali žít a žít ve stejném hnízdě. I když vrána občas ráda zabručela, byl to laskavý ptáček. Hlavní vadou její postavy bylo, že na všechny žárlila a považovala se za uraženou.
– No, proč jsou hloupá kuřata lepší než já? Ale jsou krmeni, je o ně postaráno, jsou chráněni,“ postěžovala si Kanárce. – Taky si vezměte holuby. K čemu jsou, ale ne, ne a hodí jim hrst ovsa. Taky hloupý pták. A jakmile vyletím nahoru, všichni mě teď začnou honit. Je to fér? A nadávají po něm: „Ach, ty vráno!“ A všimli jste si, že budu lepší než ostatní a krásnější. Předpokládejme, že to nemusíte říkat sami sobě, ale přinutíte se k tomu. Není to ono?
Kanár se vším souhlasil.
-Ano, jsi velký pták.
– To je přesně ono.

Chovají papoušky v klecích, starají se o ně a proč je papoušek lepší než já? Takže ten nejhloupější pták. Jediné, co ví, je křičet a mumlat, ale nikdo nemůže pochopit, o čem mumlá. Není to ono?
– Ano, měli jsme i papouška a všem to strašně vadilo.
„Ale nikdy nevíš, kolik dalších ptáků existuje, kteří žijí z nějakého neznámého důvodu.“ Špačci třeba přiletí jako blázni odnikud, stráví léto a zase odletí. Vlaštovky taky, sýkorky, slavíci – nikdy nevíte, kolik takových odpadků je. Ani jeden vážný, opravdový ptáček vůbec. Voní to trochu chladem – to je ono a utečme, kam se naše oči podívají.
Vrána a Kanár si v podstatě nerozuměli. Kanárský život ve volné přírodě nerozuměl a Vrána život v zajetí.
– Už ti někdo hodil zrno, teto? – byl překvapený Canary. – No, jedno zrnko?
– Jak jsi hloupý. Jaká jsou tam zrna? Dejte si pozor, aby vás někdo nezabil klackem nebo kamenem. Lidé jsou velmi naštvaní.
Kanárka s tím druhým nemohla souhlasit, protože ji lidé krmili. Možná se to tak Vráně zdá. Kanárka se však brzy musela přesvědčit o lidském hněvu. Jednoho dne seděla na plotě, když tu najednou nad hlavou zahvízdal těžký kámen. Školáci šli po ulici a uviděli na plotě Vránu – jak do ní nehodili kamenem?
– No, už jsi to viděl? – zeptal se Vrána a vyšplhal na střechu. – To jsou všichni, to jest lidé.
„Možná jsi udělal něco, čím jsi je naštval, teto?“
– Absolutně nic. Jsou jen tak naštvaní. Všichni mě nenávidí.
Kanárce bylo líto chudáka Vrány, kterého nikdo, nikdo nemiloval. Koneckonců, takhle se žít nedá.
Nepřátel bylo obecně dost. Třeba kočka Vaska. Jakýma mastnýma očima se díval na všechny ptáčky, dělal, že spí, a Kanárka na vlastní oči viděla, jak popadl malého nezkušeného vrabčáka – jen kosti křupaly a peříčka létala. .. Páni, děsivé! Pak jestřáb – také dobrý: vznáší se ve vzduchu a pak spadne jako kámen na nějakého neopatrného ptáka. Kanárek také viděl, jak jestřáb táhne kuře. Vrána se však nebála koček ani jestřábů a ani ona sama neměla odpor k hodování na malém ptáčku. Zpočátku tomu Canary nevěřila, dokud to neviděla na vlastní oči. Jednou viděla celé hejno vrabců honit Vránu. Létají, prskají, praskají. Kanárek se strašně lekl a schoval se do hnízda.
– Vrať to, vrať to! – vrabci zuřivě kvíleli a letěli nad vraním hnízdem. – Co je?

Tohle je loupež.
Vrána se vrhla do svého hnízda a Kanárka s hrůzou viděla, že přinesla ve svých drápech mrtvého krvavého vrabce.
– Teto, co to děláš?
„Buď zticha. “ zasyčel Vrána.
Oči měla děsivé – svítily. Kanárek strachem zavřel oči, aby neviděl, jak Vrána nešťastného vrabce roztrhá.
Koneckonců, jednou sežere i mě,“ pomyslel si Canary.
Ale když Vrána jedl, stal se pokaždé laskavější. Vyčistí si nos, pohodlně se usadí někde na větvi a sladce podřimuje. Obecně, jak si Kanár všiml, byla teta strašně nenasytná a ničím nepohrdla. Teď táhne kůrku chleba, teď kus shnilého masa, teď nějaké zbytky, které hledala v odpadkových jámách. Poslední jmenovaná byla Vránovou oblíbenou zábavou a Canary nechápal, jaké je to potěšení kopat v jámě na odpadky. Bylo však těžké vinit Vránu: každý den snědla tolik, kolik by jich nesnědlo dvacet kanárů. A Vránova jediná starost se týkala jídla. Seděl někde na střeše a díval se ven.
Když byla Vrána příliš líná najít si jídlo sama, uchýlila se k trikům. Když vidí, že vrabci s něčím šmejdí, hned se rozběhne. Jako by letěla kolem, kolem a z plných plic křičela:
– Oh, nemám čas. absolutně nemám čas.
Vyletěla nahoru, popadla kořist a bylo to.
„Není dobré, teto, odebírat druhým,“ poznamenal jednou rozhořčený Kanár.
– Špatný? Co když mám neustále hlad?
– A ostatní chtějí taky.
– No, ostatní se o sebe postarají sami. Jste to vy, děvčata, kdo všechno krmí v klecích, ale všechno si musíme získat sami. A tak, ať vy nebo vrabec potřebujete hodně. Ukloval jsem pár zrn a byl jsem sytý na celý den.
Léto uteklo bez povšimnutí. Slunce se definitivně ochladilo a dny se zkrátily. Začalo pršet a foukal studený vítr. Kanárek se cítil jako ten nejnešťastnější pták, zvláště když pršelo. Vrána si ale rozhodně ničeho nevšimne.
– Tak co když bude pršet? – byla překvapena. – Jde to dál a dál a zastaví se.
-Je zima, teto! Oh, jaká je zima.
Zvláště v noci to bylo špatné. Mokrý Kanár se celý třásl. A Vrána se stále zlobí.
– Tady je sissy. Nebo se to stane znovu, když udeří zima a napadne sníh.
Vrána se dokonce cítila uražena. Co je to za ptáka, když se bojí deště, větru a zimy? Koneckonců, takhle se v tomto světě žít nedá. Znovu začala pochybovat, zda je tento Kanár skutečně ptákem. Nejspíš jen předstírá, že je pták.
– Opravdu, jsem skutečný pták, teto! “ ujistila se Canary se slzami v očích. – Jenom mně je zima.
– To je ono, podívej!

Ale pořád se mi zdá, že jen předstíráte, že jste pták.
– Ne, opravdu, nepředstírám.
Někdy Canary hluboce přemýšlel o svém osudu. Možná by bylo lepší zůstat v kleci. Je tam teplo a spokojenost. Několikrát dokonce vyletěla k oknu, kde stála její původní klec. Už tam seděli dva noví kanárci a záviděli jí.
„Ach, jaká je zima. “ žalostně zaskřípal vychlazený Kanár. – Nech mě jít domů.
Jednoho rána, když se Kanárka podívala z vraního hnízda, zasáhl ji smutný obrázek: Země byla přes noc pokryta prvním sněhem jako rubáš. Všude kolem bylo všechno bílé. A hlavně sníh pokryl všechna zrna, která Kanár jedl. Zbyla jeřabina, ale nemohla jíst tuto kyselou bobule. Vrána sedí, kluje do jeřabin a chválí:
– Oh, dobrá bobule.
Po dvoudenním půstu začal být Kanár zoufalý. Co se stane příště? Takhle můžete umřít hlady.
Kanár sedí a truchlí. A pak vidí, že ti samí školáci, kteří házeli kameny na Vránu, přiběhli do zahrady, rozprostřeli na zem síť, posypali lahodné lněné semínko a utekli.
„Nejsou vůbec zlí, tihle chlapci,“ radoval se Canary při pohledu na rozprostřenou síť. – Teto, kluci mi přinesli jídlo.
– Dobré jídlo, nemám co říct! – zabručel Vrána. – Ani tě nenapadne strkat tam nos. Slyšíš? Jakmile začnete klovat zrna, skončíte v síti.
– A co se stane potom?
– A pak tě zase dají do klece.
Kanár o tom přemýšlel: Chci jíst, ale nechci jít do klece. Samozřejmě je zima a hlad, ale přesto je mnohem lepší žít ve svobodě, zvláště když neprší.
Kanárka vydržela několik dní, ale – hlad není teta – byla pokoušena návnadou a spadla do sítě.
– Otcové, stráže. – vyjekla žalostně. „Už to nikdy neudělám. Je lepší zemřít hlady, než znovu skončit v kleci.“
Kanárovi se teď zdálo, že na světě není nic lepšího než vraní hnízdo. No ano, samozřejmě, byla zima a hlad, ale přesto tam byla úplná svoboda. Létala, kam chtěla. Dokonce i plakala. Kluci přijdou a dají ji zpátky do klece. Naštěstí pro ni proletěla kolem Ravena a viděla, že je zle.
– Oh, ty hlupáku. – zabručela. „Říkal jsem ti, nedotýkej se návnady.“
– Teto, už to neudělám.
Vrána dorazila včas. Chlapci už běželi kořist uchopit, ale Vráně se podařilo tenkou síť roztrhnout a Kanárka se ocitla opět na svobodě. Kluci tu zatracenou Vránu dlouho pronásledovali, házeli po ní klacky a kameny a kárali ji.
– Oh, jak dobře! – Kanárka se zaradovala, když se ocitla zpět ve svém hnízdě.
– To je dobré. Podívej se na mě. “ zabručel Vrána.
Kanár začal znovu žít v vraním hnízdě a už si nestěžoval na zimu ani hlad. Jakmile Vrána odletěla za kořistí, strávila noc na poli a vrátila se domů, kanárek leží v hnízdě s nohama nahoře. Raven otočila hlavu na stranu, podívala se a řekla:
– No, říkal jsem ti, že to není pták!

Přátelé, naučte se případy

Bůh nějak poslal vránu.
Poslušně letěla.
Chtěl jsem zaskřehotat v odpovědi,
Jenže auto nevyletělo, zaseklo se.

Proč nemilost, hloupost?
Proč dvojí trest?
Vrána je celá ve vzpomínkách:
„Ano, život dnes bohužel není stejný.“

Tak to bylo předtím – hlas, sýr!“
Je to jako znovu před mýma očima
Stvoření dědečka Krylova.
Jak dramaticky se svět změnil!

A mimochodem, v dohledu není žádná liška.
Kde je ten rusovlasý podvodník?
Vypadá to, že se tomu chytře vyhnula
Nahraďte rokfort klobásou!

A opravdu jsem si chtěl popovídat
O peří, o tvaru nosu.
Máte ještě pár otázek?
Nezbývá ale než mlčet.

Sedíš jako hrouda na svině,
Neužívat si krásy léta.
Na ku-ka-re-ku, na ku-ku
Nekřič, není tam žádný hlas.

Všem je už dávno jasné,
Ale pták to sotva pochopí
Všechno je to jen věc případu!
KOMU, KOMU nebo KAM to poslali!

© Copyright: Marianna Golenishcheva, 2024
Osvědčení o zveřejnění č. 124060606732
Recenze

Liška byla klasický blázen
Z toho plemene, které nelze léčit,
Ale vrána takto zakňučela,
Že si je lidstvo stále pamatuje!

Tato práce byla napsána pro 2 recenze, zde se zobrazuje poslední, ostatní jsou v úplném seznamu.

Portál Poetry.ru poskytuje autorům možnost volně publikovat svá literární díla na internetu na základě uživatelské smlouvy. Veškerá autorská práva k dílům náleží autorům a jsou chráněna zákonem. Přetisk díla je možný pouze se souhlasem jeho autora, na kterého se můžete odkázat na jeho autorské stránce. Za texty děl odpovídají autoři samostatně na základě pravidel publikování a legislativy Ruské federace. Údaje uživatelů jsou zpracovávány na základě Zásad zpracování osobních údajů. Můžete si také prohlédnout podrobnější informace o portálu a kontaktovat administraci.

Denní publikum portálu Potihi.ru je asi 200 tisíc návštěvníků, kteří si celkem prohlédnou více než dva miliony stránek podle počítadla návštěvnosti, které se nachází vpravo od tohoto textu. Každý sloupec obsahuje dvě čísla: počet zobrazení a počet návštěvníků.

© Všechna práva vyhrazena autorům, 2000-2024. Portál funguje pod záštitou Ruského svazu spisovatelů. 18+